Baroko - hudební formy
Vokálně instrumentální hudba
Opera
Název pochází z latinského opus – dílo. Jedná se o hudebně dramatický útvar – provozuje se scénicky, v kostýmech. V opeře vystupují sólisté a sbor za doprovodu orchestru. Sólová pěvecká čísla jednotlivých postav se dělí na árie a recitativy. První operu napsal J. Peri.
Nejvýznamnějšími centry barokní opery byly Benátky (zakladatelem benátské opery byl Claudio Monteverdi) a Neapol (neapolská opera). Později se rozšířila do Francie, Německa a Anglie. V době baroka se rozlišuje vážná opera seria s historickou nebo pastýřskou tematikou a komická opera buffa na soudobé a milostné náměty.
Oratorium
Rozsáhlá skladba pro sólisty, sbor a orchestr, po hudební stránce shodná s operou. Neprovádí se scénicky, v kostýmech jako divadelní hra, ale koncertně, zpravidla v kostelích. Náměty čerpá z bible nebo životů svatých. Oratorium vzniklo v Itálii, později bylo přeneseno i do ostatních zemí – Německo, Anglie – vrcholem díla G. F. Händela – Mesiáš, Izrael v Egyptě, Juda Makabejský, J. S. Bach – Vánoční oratorium.
Kantáta
Pochází z italského cantare – zpívat. Liturgická hudba (určená k církevním obřadům) pro různé příležitosti církevního roku. Velké množství kantát psal J. S. Bach. V malém množství vznikají i světské kantáty – rozšířily se v dalších staletích.
Pašije
Nejrozsáhlejší forma protestantské chrámové hudby – v podstatě oratorium na velikonoční námět (ze latinského slova pasio – umučení). Pašije psali především němečtí skladatelé
G. P. Telemann a J. S. Bach – Matoušovy pašije, Janovy pašije.
Instrumentální hudba
Suita
Cyklická skladba (skladba o větším počtu vět), která má původ v renesančním tanečním pořádku. V době baroka ji tvořily stylizované tance:
allemande / almánd /
courante / kuránt /
bourré / buré /
gavotta
sarabanda
gigue / džig /
K nim se libovolně přidával menuet a netaneční melodické části nazvané air.
Vznikaly orchestrální suity i suity pro sólový nástroj (cembalo či housle). V závěru baroka vznikaly suity s libovolně řazenými, mnohdy netanečními větami, např. G. F. Händel – Vodní hudba, Hudba k ohňostroji
Triová sonáta
Sonáta – instrumentální skladba (z italského suonare – znít), která má většinou čtyři věty v různém tempu. Z hlediska obsazení se rozlišovala
sólová sonáta (pro 1 melodický nástroj – plně se prosadila v klasicismu)
triová sonáta – pro 2 vyšší melodické nástroje a tzv. basso continuo – doprovod hraný na cembalo, posílený o hluboký melodický nástroj
Concerto grosso
/končerto groso/. Orchestrální skladba, ve které se uplatňuje tzv. koncertantní princip (z italského concertare – zápasit), tedy střídání hry celého orchestru a skupinky nástrojů (zvané concertino). Obvykle má tři věty. Tuto formu rozšířil Arcangelo Corelli (1653 – 1713). Vrcholem jsou Braniborské koncerty J. S. Bacha.
Sólový koncert
Orchestrální skladba, v níž se uplatňuje koncertantní princip. Mívá tři věty. Koncert vznikl omezením concertina v concertu grossu na 1 nástroj (nebo na 2 – dvoukoncert). Nejvýznamnějším tvůrcem je A. Vivaldi, který psal koncerty pro housle a orchestr (např. Jaro, Léto, Podzim a Zima), dále pro violoncello a orchestr, flétnu a orchestr nebo pro hoboj a orchestr. J. S. Bach napsal dva houslové koncerty a jeden dvoukoncert. Tato hudební forma přetrvala do dalších staletí.
Fuga
Polyfonní (vícehlasá), typicky barokní skladba, která využívá kontrapunktu – techniky vedení hlasů. Fuga znamená latinsky útěk. Mistrem fugy byl J. S. Bach (Umění fugy, Temperovaný klavír). Fugy vznikaly hlavně pro varhany, cembalo nebo klavír, výjimečně i pro celý orchestr.